řadu zrovna na náměstí, na to vodní prostranství, o kterém jsem již mluvil, a které nazývá policejní komisař jezerem. — Jenom on sám jest obarven, všechny ostatní domy v Mirohradě jsou pouze obíleny. Střechu má celou dřevěnou, a byla by také obarvena červenou barvou, kdyby přistrojený k tomu olej písaři nebyli snědli s cibulí, co se přihodilo zrovna v čas postu, a tak zůstala nebarvenou.
Na náměstí vystupuje zápraží, na které často běhávají slepice, protože tam vždycky skoro bývají nasypány kroupy neb něco jiného k snědku, co se však neděje naschvál, ale obyčejně jenom nepozorností prosebníků.
Dům je rozdělen na dvě polovice: jedna soudnice a druhá vězení. Na té straně, kde je soudnice, jsou dva pokoje čisté, vybílené, jeden přední pro prosebníky, a v druhém stůl, ozdobený kaňkami inkoustovými; na stole zrcadlo; čtyry dubové stolice s vysokými lenochy, podle stěn truhly, kované železem, v kterých jsou složeny balíky krajských klevet. Na jedné truhle stála tenkrát právě bota vyleštěná viksem.
Počalo se hned z rána úřadování. Sudí, dosti při těle pán, ačkoli trochu méně než pan Matouš, s laskavým pohledem v zamaštěném chalátě (šlafroku) s dýmkou šálkem čaje, hovořil s podsudím. Sudí měl pysky pod samým nosem, a proto mohl očichati horní pysk, jak se mu líbilo. Tento pysk mu sloužil místo piksly, protože tabák, odpravovaný do nosu, skoro vždy se naň vysejpal. Sudí tedy hovořil s podsudím. Bosá děvečka držela stranou tácek s šálkami (rus. podnos s čaškami).
Na druhém konci stolu četl sekretář akta, ale takovým jednozvučným a skormouceným hlasem, že by sám podsudí byl usnul místo poslouchání. Sudí by tak učinil beze vší pochybnosti dříve než kdo jiný, kdyby se zatím nebyl dal do zábavné rozmluvy.
»Já se naschvál postaral, dověděti se,« mluvil sudí,
