každou chvíli všudy dohlížet, nepodložena-li někde suchá sláma.
Konečně, aby předešel pana Matouše, umínil si běžet honem napřed a zadat naň žalobu v mirohradském úřadě. Co obsahovala, můžeme se dovědět z následující kapitoly.
Čtvrtá kapitola
o tom, co se stalo v kanceláři mirohradského krajského úřadu.
Kouzelné to město Mirohrad! Jaká jsou tam rozmanitá stavení! I pod slaměnou i pod rákosovou, ba i pod dřevěnou střechou; na pravo ulice, na levo ulice, všude napořád přesličný plot, po něm se vine chmel, na něm visí hrnky, za nimi slunečnice vystrkuje svou slunci podobnou hlavu, červená se mák, mihají se veliké tykve… Rozkoš!
Plot vždy bývá okrášlen věcmi, dělajícími ho ještě malebnějším; buďto rozestřenou plachtou neb košilí anebo šaravárami. V Mirohradě není ani zlodějství ani šejdířstvi, a proto každý věsí na plot, co se mu uzdá.
Kdo půjde na náměstí, jistě že se trochu pozastaví, pochutnati si tím pohledem: jest tam louže, přepodivná louže, že jistě nikdy neměl příležitosť viděti takovou. Ona se rozprostraňuje skoro po celém náměstí.
Překrásná louže! Domy a domečky, které se zdaleka zdají býti kupami sena, obstoupivše ji kolem do kola, dívají se na její krásu.
Já ale jsem toho mínění, že není hezčího domu nad krajský úřad. Je-li dubový neb březový, co mi je po tom; ale je v něm panečku osm oken! Osm oken v jednom
