vedla to k tomu, že pan Matouš ani slyšeti nechtěl o panu Matěji.
Všechno se zjinačilo: jestliže sousedův pes přiběhl na dvůr, prali ho vším, co do rukou popadli; děti přelezší přes plot, vracely se s plačky s vyzdviženými vzhůru košilkami a s pruhy na zádech. Ba i ta bába, když se jí pan Matěj chtěl na něco zeptat, takového mu udělala hrubiánství, že pan Matěj, jako člověk nad míru delikátný, plivnul a promluvil jenom: »Je-li pak to potvorná baba! Horší než pán.« —
Naposled k dovršení všech mrzutostí nepříznivý soused vystavěl zrovna naproti němu, kde se obyčejně přelézávalo přes plot, husí chlívek, jakoby se zvláštním účelem opětovat urážku. Tento panu Matějovi protivný chlívek byl vystavěn s ďábelskou čerstvostí za den. To povzbudilo v panu Matěji zlosť a žádostivosť pomsty. Avšak neukázal na sobě žádného znamení rozhořčení, ačkoli chlívek zasáhl do jeho země; ale srdce v něm tak bilo, že mu velmi těžko bylo udržeti se v této povrchní mírnosti.
Tak prožil den. Nastala noc…
Ó, kdybych byl malířem, kouzelně bych vyobrazil všechnu krásu noční. Vyobrazil bych, jak spí celý Mirohrad; jak naň nepohnutě hledí nesčíslné hvězdy; vymaloval bych, jak viditelnou tišinu noční se všech stran ruší blízký a vzdálený štěkot psů; jak táhne zamilovaný kostelník a přelézá přes plot s rytířskou srdnatostí; jak bílé stěny domů, osvícené měsíčním světlem, se zdají vyššími, stojící okolo nich stromy tmavějšími; stín od stromů se prostírá černěji, kvítí a utichlá tráva voňavěji; vymaloval bych, jak cvrčci, neunavení rytířové noční, chorálem se všech koutů vedou své chřestící písně. Vyobrazil bych, jak v jednom z těch nizounkých hliněných domků černooké měšťance, rozloživší se na samotínském lůžku zdá se o husarských knírech a ostruhách, a světlo měsíční usmívá
