Paní Markyta nebyla ani krevní ani švagrová, ba ani kmotra páně Matoušova. Zdá se mi, že docela neměla k němu co jezditi, a on sám ji tuze rád nevídal, přece však jezdila, a probývala u něho celé týdny a někdy i více. To bylo velmi nemilo panu Matoušovi, avšak, ku podivu! Poslouchal ji jako dítě, a ačkoli se někdy o to pokusil odpírati jí, přece paní Markyta vždycky měla na vrchu.
Vyznám se, že věru nepochopuji, proč tento svět jest tak spořádán, že nás ženské tak obratně berou a vodí za nos, jakoby to bylo úško kávového šálku; jsou-li jejich ruce již k tomu ustrojené anebo se naše nosy na nic lepšího nehodí? A při všem tom, že byl nos páně Matoušův trochu podoben slivě, ona ho vždy chytila za tento nos a vodila za sebou jako psíčka. Chtěj nechtěj za její přítomnosti trochu změnil obyčejný spůsob svého žití: neležel tak dlouho na slunci, a když ležel, tehdy alespoň ne v rajské uniformě, ale vždycky v košili a v šaravárech, ačkoli paní Markyta nikterak toho nežádala. Ona byla nepřítelkyně veškerých ceremonií, a když pan Matouš měl zimnici, sama ho vlastníma rukama od hlavy až do paty mazala terpentýnovým olejem a octem.
Paní Markyta nosila na hlavě čepec, tři bradavice na nose, šaty kávové barvy se žlutými kvítky. Celé její tělo bylo podobno kádi, a proto určiti místo, kde se jí končí život, a začínají boky, bylo by těžko, jako viděti si bez zrcadla do nosu. Nožky měla kraťounké v podobě dvou podušek. Ona klevetila, jedla z rána vařenou červenou řepu a převýborně nadávala — a při všech těchto rozmanitých pracích její tvář ani na minutu nezměnila svůj výraz, co obyčejně nemohou dokázati než ženské.
Jak jen přijela, všechno se hned zvrátilo: »Nemiřte se s ním, pane Matouši, a neproste za odpuštění, on vás chce zkazit, to již je takový člověk! Vy ho ještě neznáte.« — Našeptávala, našeptávala proklatá bába a při-
