buď dělá nádobí dřevěné (on umí velmi krásně tak jako soustružník dělati rozličné věci ze dřeva), anebo čte knížku vytištěnou u Lubije, Garije a Popova (tytul pan Matěj nepamatuje, protože děvečka již tuze dávno utrhla horní polovici prvního listu hrajíc s dítětem), anebo si lehne pod přístřeším. Nyní mu ale nebylo ani do jednoho z obyčejných svých zaměstnání; místo toho potkav Anku, začal ji plísnit, proč zevluje bez práce, ana zatím vlekla pytel krup do kuchyně; praštil holí kohouta přišedšího k zápraží pro obyčejné sypání; a když k němu přiběhl klouček v roztrhané košilce a zakřičel: »Táta! táta! dej papat!«, tu on mu tak strašně zahrozil a zadupal nohama, že poplašený klučina zaběhl bůhví kam.
Konečně pak se přece zpamatoval, a počal svá obyčejná díla. Pozdě sedl k obědu, a již skoro večer si šel lehnout pod přístřeší. Dobrý boršť s holoubky[1], který Anka uvařila, úplně mu vyhnal ranní událosť z hlavy. Pan Matěj začal opět spokojeně dohlížeti po hospodářství. Konečně mu padly oči na sousedův dvůr, a řekl sám k sobě: »Dnes jsem nebyl u pana Matouše, půjduť k němu!«
Promluviv tak, vzal pan Matěj čepici a hůl a vyšel na ulici; ale jedva vyšel za vrata a vzpomněl si na rozhněvání, plivnul a vrátil se zpět.
Asi podobně se přihodilo na dvoře páně Matoušově. Pan Matěj viděl, jak bába již postavila nohu na plot, majíc úmysl přelézti na jeho dvůr; ale tu bylo slyšet hlas páně Matoušův: »Zpátky, zpátky, není třeba!« Avšak bylo panu Matějovi tuze smutno. — Velmi pravdě podobná věc, že by se tito důstojní lidé druhého dne již byli smířili, kdyby zvláštní příhoda v domě páně Matoušově nebyla vlila oleje do uhasínajícího již ohně nepřátelství, zničujíc tím všelikou naději k smíření.
K panu Matoušovi téhož dne přijela paní Markyta.
- ↑ Holoubky: z mouky a zelí, zaváří se do borště.
