Třetí kapitola.
Co se stalo po hádce pana Matěje a pana Matouše.
Tak se tedy dva vážení mužové, sláva a ozdoba Mirohradu, rozhněvali. A proč? Pro nic za nic, pro housera. Nechtěli jeden druhého ani viděti, všechny vzájemné svazky přervali, byvše před tím rozhlášeni co nerozdílní přátelé.
Každý den posílávali jindy pan Matěj a pan Matouš jeden k druhému poptat se: »Jak se máte?«, často rozmlouvávali spolu přes plot tak líbeznými a zdvořilými slovy, až bylo srdci milo poslouchati. V neděli a ve svátek pan Matěj v aksamitovém bekeši a pan Matouš v ankinovém žlutoskořicovém kozakíně chodívali takořka ruku v ruce pospolu do kostela. A jestliže pan Matěj, který měl velmi ostrý zrak, dříve spozoroval nějakou louži neb jiný nějaký neřád, jak bývá někdy v Mirohradě, to vždycky říkával panu Matoušovi: »Dejte pozor! Nešlápněte semhle, neboť zde není čisto.« Pan Matouš zas se své strany dával tím samým něžným spůsobem své přátelství na jevo, a kdekoli se pozastavil, vždycky natáhl k panu Matěji ruku s pikslou promluvě: Poroučejte! A jak překrásná měli oba hospodářství!
A tito dva přátelé!… Jak jsem o tom uslyšel, jakby do mne hrom udeřil. Nechtěl jsem tomu uvěřit. Ó, ty můj Bože! Pan Matěj rozhněval se s panem Matoušem! Takoví důstojní lidé! Což tedy stálého ještě najdeme na tomto světě?!
Když pan Matěj přišel domů, byl dlouho v silném pobouření. Jindy především chodí do konírny podívat se, žere-li kobylka seno (pan Matěj má kobylku hnědou s lysinou na čele; hezouninký koník!), pak pokrmí moráky a prasátka vlastnoručně, potom již jde do světnice a tam
