»Veliké neštěstí! Věru pro to nezapláči!« odpověděl pan Matouš. — Lhal, lhal, věru že lhal, bylo mu to tuze nemilo.
»Ani nohou k vám již nevkročím!«
»Hej, hej!« křičel pan Matouš, sám nevěda zlostí, co dělá, a vstal proti obyčeji svému na nohy; »hej, bábo, chlapče!« — Tu se ukázala u dveří táž vyzáblá bába a nevelikého zrostu chlapík zašitý v dlouhém širokém kabátě. »Vezměte pana Matěje za ruce a vyveďte ho za dvéře.«
»Co? Šlechtice?« zakřičel s citem důstojnosti a hněvu pan Matěj. »Opovažte se jen! Pojďte jen! Já vás zmařím i s vaším hloupým pánem! Ani havrani vaše kosti nenajdou!« (Pan Matěj mluvil velmi silně, když duše jeho byla rozdrážděna).
Celá tato scéna představovala veliký obraz. Pan Matouš stál u prostřed pokoje v úplné své kráse bez všeliké ozdoby. Bába s rozevřenou hubou, vyrazivši na obličeji hloupý, strachu plný pohled; pan Matěj s vyzdviženou do výšky rukou, jak se vypodobňovali římští tribunové. To byla neobyčejná minuta! Divadlo velikolepé! A při tom byl jen jeden divákem, totiž chlapec ve velikánském kabátě, který stál dosti rovnodušně, utíraje si rukou nos. — Konečně vzal pan Matěj čepici.
»Velmi hezky jednáte, pane Matouši! Tuze hezky! Budu na to pamatovat.«
»Táhněte, pane Matěji, táhněte a varujte se, abyste mi někde nepřišel pod hrst; sice vám, pane Matěji, spřerážím hnáty!«
»Tu máte za to, pane Matouši,« odpověděl pan Matěj rozhrna naň šosy, a bouchl za sebou dveřmi, které hvizdnouce zaskřipěly, a opět se otevřely. Pan Matouš se ukázal ve dveřích, chtěje k tomu ještě něco doložiti; ale pan Matěj se již neohlížel a letěl ze dvora.
