»I dejte vy se se svou sviní vymalovat, a jděte mi ke všem všudy čertům!«
»Ó, s vámi začíti! Uvidíte, vyšpikují vám na onom světě jazyk horoucími jehlami za taková bohaprázdná slova. Když s vámi člověk mluví, musí si pak umýt obličej i ruce, a ještě se podkouřit.«
»Dovolte, pane Matěji! Flinta, to je věc panská, jedno ze vznešenějších vyražení, a při tom v pokoji příjemná ozdoba.«
»Vy si, pane Matouši, vyvádíte se svou flintou, jako Honza s malovanou vestou,« pravil pan Matěj s důrazem, protože se již opravdu počínal zlobit.
»A vy, pane Matěji, jste pravý houser!«
Kdyby pan Matouš nebyl vyřkl toto slovo, byli by se pohádali a rozešli jako vždy po přátelsku. Ale tak to vypadlo zcela jinak. Pan Matěj celý zahořel.
»Cože jste to řekli, pane Matouši?« tázal se, povýšiv hlas.
»Já řekl, že jste jako houser, pane Matěji!«
»Jak jste vy se mohl opovážit, pane, zapomenuv slušnosť a poctu důstojnosti a urození mého, znectíti mne takovým hanebným jménem?«
»A což tu hanebného? Proč pak vy jste se u všech všudy tak rozsatonil rukama, pane Matěji?«
»Já opakuji, jak jste se směl opovážiti proti všechné slušnosti nazvati mne houserem?«
»E — — pane Matěji! Což jste se tak rozkrákoral!«
Pan Matěj se již nemohl přemoci: pysky se třásly, huba změnila obyčejnou podobu svou ypsilonu a udělala se jako O; očima střílel, až z něho šla hrůza. To se stávalo s panem Matějem velmi zřídka; museli ho k tomu tuze rozzlobiti.
»Tedy vám pravím,« vzkřikl pan Matěj, »že vás již ani znát nechci.«
