»Na jisto vám nemohu říci proč, pane Matouši. Já míním, že králové chtějí, abychom my všichni přijali tureckou víru.«
»Vida! Blázni! Co se jim uzdálo?« pronesl pan Matouš, pozdvihna hlavu.
»Tak vidíte, a cár náš zdvihl za to proti nim vojnu; ne tak, prál cár, přijměte vy sami víru Kristovu.«
»Což, vždyť jim naši vypráší, pane Matěji.«
»Arciže vypráší! Tak mi nechcete dát vyměnit tu flintici?«
»Divno mi je, pane Matěji! Vy, jak myslím, člověk vyhlášený svou učeností, a mluvíte jako nedospělec. Snad bych byl takový sprosťák…«
»Sedněte si, sedněte! S Pánem Bohem, ať si jde k šípku, nebudu již mluvit.«
Tu přinesli pirožky a kořalku. Pan Matěj vypil sklenku kořalky a zajedl pirožkem.
»Víte co, pane Matouši! Já vám dám mimo svini ještě dva pytle ovsa; však jste oves nesili. Letos ať si tak nebo tak, budete muset oves koupit.«
»Věru, pane Matěji, než ses vámi člověk dá do řeči, má se vždy najíst hrachu! (To ještě není nic, pan Matouš mívá ještě onačejší výpady.) Kde jste viděl, aby kdo dal flintu za dva pytle ovsa?« — — Nezmýlíte vy se, však vy bekeš nedáte!«
»Ale zapomněli jste, pane Matouši, že vám dávám ještě také svini.«
»Co? Dva pytle ovsa a svini za flintu?«
»No, což, snad je to málo ?«
»Za flintu?«
»Arciže, za flintu!«
»Dva pytle za flintu?«
»Dva pytle ne prázdné, ale s ovsem, a na svini jste zapomněli!«
