»Já vám za ni dám zrzavou svini; tu co jsem vykrmil do komína. Řádná svině! Uvidíte, že se vám příští rok oprasí.«
»Nevím, pane Matěji, jak to můžete mluvit. Nač potřebuji vaši svini? Leda snad čertovi svatbu strojit!«[1]
»Zase! Ó, bez čerta vy nic nemůžete pořídit! Máte hřích, věru hřích, pane Matouši!«
»A což pak vy, pane Matěji, u všech všudy! Za flintu dáváte neřád jakýsi, svini!«
»A proč pak by ona byla neřád jakýsi, pane Matouši!«
»Jak jinak! Kdybyste si jenom pěkně rozvážili: to je flinta, věc jak se sluší a patří; a to, neřád jakýsi, svině! Kdybyste vy to nemluvili, mohl bych si to se své strany brát za urážku.«
»A což pak se vám na mé svini nelíbí?«
»A zač pak vy mne, u všech všudy, držíte? Abych já svini…«
»Sedněte si, sedněte! Nebudu již … Nechte si flintu, ať si ji v komoře v koutě rez sežere, ať si shnije, nechci o ní více mluvit.«
Po tom následovalo mlčení.
»Povídá se, že tři králové zdvihli vojnu proti našemu cáru.«
»Ano, povídal mi pan Petr Fedorovič. A jakou pak vojnu? Proč pak?«
- ↑ Čertu svatbu strojit, vlastně v originalu »pomínky« tak se jmenuje hostina, strojená ku cti a na památku zemřelého, na výroční den jeho úmrtí po panichidě. Proto v překladu velmi mnoho komičnosti tratí; mělo by se asi říci: sloužiti za čerta requiem. Vůbec tyto pověsti Gogolovy pro každého, kdo Malorus dobře nezná, již pro Velkorusa, mají mnohem méně komičnosti. Tak ku př. by u nás za flintu nebylo málo dávat to, co zde pan Matěj: ovšem ale v Malorusku, kde jsou všechny plody zemské nad míru laciné a všechny výrobky manufakturní velmi drahé.
