váš oděv, kterého jméno není slušno vždycky vyslovit, visí na větru, a potom také; — a kromě toho… Ne, vy musíte mít pokoj, oddechnutí. (Pan Matěj, jak dříve řečeno, hovoří velmi malebně, když je třeba někoho přemluvit. Jak on hovoří! Bože, jak on hovoří!) Ano, vám přísluší povážné jednání. Víte co, přepusťte mi ji!«
»Jak pak možná? To je flinta drahá; takových flinet teď nikdy nenajdete. Já ji koupil tenkrát ještě, jak jsem se strojil na vojnu, od Turka, a teď ji mám jako nic najednou přepustit. Jak pak to možná? To je věc nevyhnutelně potřebná!«
»A nač by byla nevyhnutelně potřebná?«
»Ještě se ptejte, nač! A když přepadnou loupežníci… Ještě mluvte, že není nevyhnutelně potřebná! Chvála Pánu Bohu! Teď jsem bez starosti, a nebojím se nikoho. A proč? Protože vím, že mám v komoře stát flintu.«
»Hezká flinta! Ale však je v ní, pane Matouši, zámek pokažen.«
»Jak to? Proč pokažen? To se může zpravit; jenom ho namazat konopným olejem, aby nerezavěl.«
»Z vašich slov, pane Matouši, nikterak nevidím přítelskou ke mně náklonnosť. Vy mně nic nechcete udělat k vůli, na důkaz přátelství.«
»Kterak to mluvíte, pane Matěji, že vám neprokazuji žádného přátelství? Jak tɔ mluvíte proti svému svědomí? Vaši voli se pasou na mé stepi, a ani jednou jsem je nezajmul. Když jedete do Poltavy, vždycky říkáte o vozejk, a snad jsem vám kdy odřekl? Hoši vaši přelézají přes plot na můj dvůr a hrají si s mými psy; já nic neříkám. Ať si hrají, jen když všemu dají pokoj! Ať si hrají!«
»Když mi ji nechcete dát, buď si tak! Tedy mi ji směňte za něco.«
»Co pak mi za ni dáte?« Při tom se pan Matouš opřel o loket a pohleděl na pana Matěje.
