»Dělejte si, co chcete; myslete si, jak se vám zdá, ale já vás ničím neurazil«
»Nevím, proč nejdou!« mluvil pan Matěj, jakoby pana Matouše neslyšel; »není-li tu ještě čas? Ale čas, zdá se mi je jak se patří.«
»Vy pravíte, že je obilí krásné?«
»Ku podivu, pane Matouši, ku podivu.«
Potom následovalo mlčení.
»Proč pak ale, pane Matouši, šatstvo rozvěšujete?« řekl konečně pan Matěj.
»Ano překrásné, skoro nové šaty, zasvinila proklatá bába; teď to nechám provětrat; sukno tenké, výborné, jenom obrátit, a může se zas nosit.«
»Mně se tam zalíbila jedna věcička, pane Matouši.«
»Která?«
»Řekněte mi, prosím vás, nač máte tu flintu, co je vystavena i s šatstvem provětrat?« — Tu pan Matěj podal tabáku.
»Smím-li prosit, neporoučíte-li?«
»Děkuji! Poroučejte jen, já si šňupnu svého;« — při tom chmatal okolo sebe a vytáhl pikslu.
»Vidíme, hloupá bába! Tak i flintu vyvěsila! Dobrý tabák dělá žid v Stračincích. Nevím, co do něho dává; tak to voní, tak jako balšánem. Vezměte a rozžvejkejte trochu v hubě: ne pravda-li, trochu jako balšánem? Vezměte, poroučejte!«
»Povězte mi, prosím vás, pane Matouši, já pořád mám ještě tu flintu v hlavě; co s ní budete dělat, vždyť vy ji nepotřebujete?«
»Jakže nepotřebuji? A nahodí-li se střílet?«
»Bože mně hříchy odpusť, pane Matouši! Kdy pak budete střílet? Snad po soudném dnu! Vy, co já vím a druzí pamatují, ještě jste ani vrabce nezabili, i vaše nátura není od Boha k střílení zřízena. Vy máte postavu a figuru vážnou; jak pak se budete vláčet po močálech? Když
