psy, protože jich v Mirohradě mnohem víc běhá po ulici než lidí, a šel. —
Ačkoli dvůr páně Matoušův byl podle dvora páně Matějova, a mohlo se přelézti z jednoho na druhý přes plot: přece pan Matěj šel ulicí. Z této ulice muselo se přejíti do uličky, která byla tak úzká, že dva jednokoňské vozejky, jestliže se v ní náhodou potkaly, jinak projeti nemohly, leda když vzavše za zadní kola oba vytáhli nazpátek, jeden sem, druhý tam na ulici; ale pěší probírali se, jako kvítím, kopřivami vyrostlými s obou stran vedle plotu. Do této uličky jdou s jedné strany kůlna páně Matějova, s druhé pak sroubek, vrata a holubník páně Matoušovy.
Pan Matěj přistoupiv k vratům, zahrčel klikou, na dvoře se zdvihl psí štěkot, ale brzy se strakaté hejnko potloukajíc ocasy rozběhlo nazpátek, uviděvši známou osobu. Pan Matěj přešel dvůr, na kterém se strakatěli indiánští holubi, krmeni vlastnoručně panem Matoušem, kurky z tykvi a z dyň, místem tráva, místem zlámané kolo neb obruč ze sudu, neb válející se klučina v zamazané košili — obrázek, jak rádi mají malíři. Stín rozvěšeného šatstva pokrýval skoro celý dvůr a dělal na něm trochu chládku. Bába ho přivítala poklonou, a zazívavši stála na jednom místě. Před domem se vypinal výstupek s přístřeším na dvou dubových sloupech, nedostatečná ochrana proti slunci, které v tento čas na Malé Rusi nerozumí žertu a oblívá pěšího od hlavy do paty vřelým potem. Z toho můžeme viděti, jak silnou musel miti pan Matěj žádosť, dopomoci sobě k nevyhnutelně potřebné věci, když se odhodlal vyjíti v takovou dobu, a k tomu ještě proti svému starodávnému obyčeji, neprocházeti se leda pod večír.
Pokoj, do kterého vešel pan Matěj, byl zcela ve tmě, poněvadž okenice byly zavřeny, a sluneční paprslek prošedší dírou, v okenici udělanou, měnil se v barvy du-
