červené barvy se zlatým vyšíváním a s měděnými plíšky.
Tu máš! Hloupá bába! — pomyslil si pan Matěj — ještě vytáhne samého pana Matouše provětrat! A právě, pan Matěj se nezmýlil docela ve své důmínce. Asi za pět minut zjevily se ankinové šaraváry páně Matoušovy a zajmuly samy skoro půl dvoru. Potom ještě vynesla čepici a flintu.
Jak pak to? — pomyslil si pan Matěj — já ještě nikdy neviděl u pana Matouše flintu. Což pak? Aby byl střelec, není, a flintu má! Nač má flintu? Hezká flintice! Já jsem si takovou již dávno chtěl pořídit, velmi by se mi chtělo míti tuto flintici, já se tuze rád někdy projdu s flintičkou!
»Hej, bábo, bábo« zakřičel pan Matěj, kývaje prstem. Bába přišla k plotu. — »Co pak to tam máš, babičko?«
»Však sami vidite, flintu!«
»Jakou flintu?«
»A kdož ví jakou! Kdyby byla má, snad bych i věděla, z čeho je udělána, ale je pánova.« — Pan Matěj vstal a začal prohlížeti flintu se všech stran, a zapomněl vyhubovat bábě, že ji vyvěsila i s mečem vyvětrat.
»Jak bych já soudila, je železná, « pokračovala bába.
»Hm, železná. Proč pak železná!?« mluvil sám u sebe pan Matěj.
»A dávno již ji má pán?«
»Může být, dávno.«
»Hezká flintice!« pokračoval pan Matěj. »Já mu o ni řeknu; což on s ní bude dělat? Aneb ji od něho za něco vyměním. Což, babičko, pán doma?«
»Doma.«
»Což leží?«
»Leží.«
»Nu, dobře, já k němu přijdu.«
Pan Matěj se oblekl, vzal do ruky sukovitou hůl na
