výložky, bílé kazamírové pantalony na mnohých místech potřísněné, v kterých se »za onoho času« směstnávaly nohy páně Matoušovy, a teď by se nesměstnaly leda prsty; vedle nich brzy visely jiné ve spůsobu písmeny A. Potom modrý, kozácký bešmet[1], který si dal šít pan Matouš před 20 lety, když se strojil na vojnu a zapustil si již vousy. Pak jedno k druhému, vyskytl se tam i kord, podobný nějaké do výšky strmící špici. Potom se zatočily faldy něčeho podobného kaftanu tmavozelené barvy s knoflíky velikosti s dvougrošáka. Mezi faldy vykukovala vesta, premovaná zlatými portami, s velikým vykrojením spředu. Vestu brzy zakryla sukně nebožky babičky s kapsami, do kterých by se mohlo vložiti po tykvi.
Všechno se to pletlo dohromady, působíc panu Matějovi zajímavé podívání, a při tom paprsky slunce padajíce po pořádku to na modrý, to na zelený rukáv neb na červený výložek neb na kus zlatohlavu, aneb osvěcujíce špici kordu, dělaly podívání toto čímsi neobyčejným, podobným tomu divadlu, které vozí po vsích kočující šibalové, zvláště když hromada lidí těsně se stlačivších hledí na krále Herodesa v zlaté koruně, aneb na Antonína vedoucího kozu[2]; za divadlem skřípají housle, cikán pleská rukama na pysky místo bubnu, slunce zachází, a čerstvý chládek jižné noci poznenáhla přilehá silněji na krky a prsa plnotělných vesničanek.
Brzy stařena vylezla z komory odkašlávajíc a vlekouc za sebou starodávné sedlo s utrhanými střemeny s rozedřenými koženými futrály ną pistole, s čabrakou kdysi
