který tiše zírá kolem sebe;
do něhož se schvělo jižní nebe,
nadechnuté fialovo hvězd,
chladná sivost na obzoru měst
procitajících — Svůj štětec nořím
v slávu všehomíra; obraz tvořím,
muže-dítě s hledem takovým,
v okamžik že věčnost zakotvím.
Vyvoleny jsou mé prsty slepé,
vidoucí to žití velkolepé
vtěliti, jež prolilo se v hmat,
věkům příštím chtějíc požehnat.
— — —
A již cizí pohled, zlý a vroucí,
zvědavý a zcela vševědoucí,
z obrazu se hrouží v duši mou:
zraky mé kéž v něm se rozplynou!
3. Vládce.
Sny vyvanuly. V nových měších zkysly
mdlé kvasy pověr. S duše setřen pel.
Z milosti vaší, královské vy smysly,
jsem světlo, tma, jsem smrt i stvořitel.
Mé slunce ve mně. Z jitra vstát mu velím
a bílé roucho mešní oblékám.
Vykročiv na práh, s průvodem svým celým
já před svým vlastním božstvím poklekám.
