Stránka:F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu/81

Tato stránka nebyla zkontrolována

Teď opona se zdvihne u Přemyslova stanu, a hle, sem vážně kráčí sbor ozbrojených pánu, a vůkol krále řadí se statných vůdců pluk; než Otakar neslyší železných kroků zvuk.

A opět ticho v stanu — po teskné jenom chvíli z útroby Otakara bolestný vzdech zakvílí. Tu Milota pán z Dědic se blíže k stolu hne a krále z rozjímání tím slovem vytrhne:

»Náš králi nejjasnější, rač oznámiti mile, proč povolal jsi k sobě nás této noční chvíle? My, vojínové tvoji, jimž rozkaz jest byl dán, čekáme, co povelí přeslavný král a pán.« 

Tu Otakar se zdvihne a okem velebnosti pohlíží přísně na zástup nočních hostí. »Čti!« zvolav, pánu lístek přednímu podává, a ruce křížem klade na trudná prsa svá.

A Milota se chvěje, v list zírá s hrůzou v tváři, na níž se střídá bledost s krvavou prudkou září. »Čti hlasitě!" král velí, »by známo bylo vám, před kým a kdo osudnou výstrahu poslal nám.« 

Pán z Dědic čte: »Věz, králi, že ve tvém vlastním voji se úklady a zrada k zítřejší bitvě strojí; již bídník vyvolen, by hrot ti v srdce vklál, tu zprávu dává tobě — Rudolfus, římský král.“« 

List přečten. Otakarův hlas teď se bolně chvěje: »Hle, přátelé jsou zrádci a nepřítel nám přeje! Tak jestli tomu, nuže, s dýkami páni ven! Proč podlý vrah tu čeká na slunce jasný den!? —

Úkladně mám-li klesnout v ohavném, zrádném boji, tu jsem — tu prsa nažím, — tu oběť vaše stojí! Uspořte ran a krve oddaným druhům mým, ať za všechny sám jeden již nyní krvácím!«