»Kníže můj! ach odpusť,«
zvolá mnich,
»syn že otci v paměť
hlásá hřích!«
Starci na prs klesla
šedá hlava;
temně znějí slova
Boleslava:
»»Vítěze, jenž říše
vydobyl,
červ jediný hříchu
pokořil;
duch, jenž vlasti získal
pokoj svatý,
kvílí, ach, okovem
hříchu spjatý !
Neukojí duše
lekání
ani krvoslzí
kapání,
neutichneť v hlučném
sboru reků,
neutichne v bitvy
bujném jeku!
Vítězství a věhlas,
slávy svit
nenavrátí duši
blahý klid;
utíkáť se otec
k synu mnichu —
ten o hrozném píše
otce hříchu!««
Boleslav tu zhaslé
oko kryl;
nad kmetem syn horké
slzy lil:
»Odpusť, otče! odpusť
svému synu,
že vyjevil perem
otce vinu.
Květ pokání z krve
svaté zrosť;
budeť velebit svět
tvou i ctnost;
před soudícím trůnem
věčné spásy
orodují za tě
Čechů hlasy«. </poem>
List.
<poem> Již půlnoc rozložila se po táboře českém, v královském stanu lampa se kmitá temným leskem; tam král u stolku sedí a trudobledou tvář do dlaně tiskna, zírá v plaménku tichou zář.
Na stole před králem popsaný list se bělí; král, kdykoli naň hledne, tu nevýslovné žely se z oka mu zatřpytí, a duše leknutí vyráží z prsou těžké, bolestné vzdechnutí.
