Drápem pekla čest národní rváti nehrozí se hnusní bídáci; neznajíce reci slast a slávu, klepotají v škůdců hlučném davu!
Vnuku, jak se můžeš honositi velebností předků slovutných? Jak na sloupy, hrady, rakve rýti znaků českým mečem dobytých, an ti českým slovem pozdraviti v onom světe nelze dědů svých? Slovem otců nikdy ti neznělo, co tvým rodem slavného se dělo! —
Duchové královských vyvolenců! Opatrujte řeč a národnost, žehnejte sbor velebných vlastenců, v národu rozpalte horlivost, by ve stínu Vašich slávověnců pěstoval svých velkých předků ctnost, by, ozbrojen národní hrdostí, zaryl prapor lva do skal věčnosti! </poem>
Otec a syn.
<poem> Temnou leje vůkol
lampa zář,
osvěcujíc mladou
mnicha tvář;
kněze oko v slzách
tiše pluje,
ruka blanky bílé
popisuje.
Jistě slova hrozná
píše mnich,
neb se duch i ruka
leká jich;
písař v boloteskném
povzdychání
neznamená dveří
otvírání.
tiše sem vznešený
vstoupil pán,
písaře by sluchem
nebyl znán;
přes ramena mnicha
v blanku hledne,
čte — a hrůzou trne,
čte a bledne.
Hle, tu písař péro
odložil,
čelo bledé rukou
bolně kryl;
po mlčení dlouhém
oči sklopí,
slova čte, jež horká
slza kropí:
