reptání proti Quirinu hřímá, že chce už obec vyhubit svou. Aj hle, tu jezdce viděti v skore, k propasti směle pobádá oře.
Kurcia vizte přeudatného ! — kam jej to nese smělý ten cval? O reku, važ si života svého, nedojdeš zdaru, nezískáš chval; neb proti bohů všemocné páži smrtelník darmo vzpírat se snaží!
Však vítěz stane u plamů divých a k lidu vážně promlouvá tak: »Nemůže smířit hněv bohů živých nižádné moci velebný znak, ani to zlato, ni šperky stkvostné nestačí stlumit plameny zlostné!«
»Quirin jen s láskou na toho hledí, který tak miluje otčinu svou, že z lásky svaté krev za ni cedí, a za své bratiy na smrt jde zlou. Věřte, že ten i v nehodě zdejší jest Říma poklad nejvýbornější«.
Zvolav tak směle Orku[1] se oddá, jak by se v slávě k vítězství hnal, zpurného oře k propasti bodá, vrhá se v dýmů, plamenů val; za ním se pýř a kamení hrne, i žasne lid a podivem trne.
A hle, ta propast kterak se celí: zavřena tůně moru a par. Říman se plesu oddati smělí, děkuje bohům za zhouby zmar. Avšak památka hrdiny ctného nevyšla nikdy z paměti jeho. </poem> (V Čas. Č. Musea, 1827.)
- ↑ Orkus, podsvětí
