Stránka:F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu/68

Tato stránka nebyla zkontrolována

Simeon Karel Macháček.

Nar. v Praze dne 17. prosince 1799, byl professorem na gymn. v Jičíně a zemřel dne 2. října 1846 v Praze. Vydal Krasořečníka (1823), Drobnější básně (1846) a přel. několik dramat ze Schillera, Goetha, Shakespeara, a j., pak části z Horáce, Cicerona, Caftsara, Lafontaina a j.

Kurcius.

<poem> Zhasíná slunce, nebe se kalí, uvadá žárem palouk i strom; všecko se vůkol ve smutek halí, pod zemí temný rachotí hrom: létavé ptactvo upadá s výše, úzkostí mře, co na zemi dýše.

Quirina město slavné se děsí, a bohů sídlo pojímá strach; země se třese, peklo se běsí, z bezedná hledá nových si drah: sloupy se kol a chrámové boří, záhuba svaté, nesvaté noří[1].

V jekotu, prasku, v dýmu a kouři uprostřed Říma trhá se zem[2], šklebí se propast, a tou se bouří nahoru zkáza u vzteku zlém. Za plamem plamen k nebesům šlehá, ohňovým vedrem moří a žehá.

Morovou parou propast ta zeje, daleko metá skály a pýř, veškero město pohltit spěje, rozvírá jícen šíře a šíř. Čeho se koli vztek jeho chopí, v záhubu klesá, v bezdnu se topí.

  1. R. 862 zemětřesení zachvátilo Řím.
  2. Na foru otevřela se země a z otvoru toho vystupovaly výpary morové a šířily se po všem městě.