Zmizelá radost.
Proč jsi doubravo za jitra,
mhlou šedou se oděla?
Bývalá ty má radosti,
kam jsi ty se poděla?
Zdali k zemi padši, dáváš
krásu jarním poupatům?
Aneb k nebi vystoupivši,
barvu letním oblakům!
Není, není mezi kvítím,
ani mezi hvězdami:
větrové ji odvanuli
odplynula s řekami?
(Čas Č. Musea 1839, Ohlas písni č.)
Z Růže stolisté.
(1840.) Ať si jak chce bouře zmítá člunek -mého života, ať ho stíhá bouře lítá, iivlů vztek a mrákota ! Směle Bohem uloženou podnikaje výpravu, spěchám duší nezhroženou k blaženému přístavu. Zjasňujíce černé noci, ve tříhvězdí tajné moci nade mnou se vznášejí : víra, láska s nadějí. S námi štěstí ať zahrálo Nepaměti do propasti na pány neb posluhy, klesne pustý darmochleb : k činům přec každému přálo blah, kdo pěstoval své vlasti dosti volné okruhy. jednu růži, jeden štěp ! Komu však los méně skvoucí padl, aspoň pro budoucí poutníky a poutnice urovnávej silnice.
