Stránka:F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu/64

Tato stránka nebyla zkontrolována

Slunce vyšlo nad horu, skáče koník do dvoru, smutné hrabe podkovou, řehce zprávu nedobrou.

Sestra k oknu přiskočila a rukama zalomila: »Bratře můj, bratříčku můj! Kde skonal jsi život svůj!«  </poem> (Čas. Č. Musea 1839, Ohlas písni česk. 1840.)

Sňatek.

<poem> Kvete jabloň v sadě, pod ní keř růžiček; přelíbezným hlasem večerním tu časem zpívává slavíček.

Divná věc, bože můj! To stvoření ptačí z hrdélka outlého na tolik sladkého jak zpěvu vystačí!

Ale jest divnější nad slavíčků hlásky, kterak do outlého srdce panenského vstoupí tolik lásky.

Ta když v otruchlelém srdci se rozmůže, brzo proměněným tvářičkám červeným do hrobu pomůže.

Když ráno vstávala, přišly jsou noviny, že padl té noci do těžké nemoci miláček jediný.

Smutná do kostela nevěsta spěchala, a kudy chodila, k Bohu se modlila, žalostné plakala.

A když jsou pod večer klekání zvonili, všickni jsou lékaři, jak mladí tak staří naději pustili.

Zvoní hrana, zvoní, panna již nechodí: ale jako spadlý kvíteček usvadlý na lůžko se kloní.

Zvoní trojí hrana, již nepláče panna: do stropu dívá se, z hoře usmívá se, chvátá cos rukama.

Patří, jak milého ve pěkném průvodu šest mládenců neslo, šest panen vedle šlo, kráčejí ke hrobu.