v jedné matička s otcem přebývá, a v druhou ona s milým přibývá, vedle chaloupek pěkná zahrádka, dosti v ní kvítků nejedné barvy, a ve chaloupce nejedné radosti.
Podzimní vítr po dolině táhne, on milé chaloupky i sad odvívá, v dívčinino srdce smutek zavívá. </poem> (Z Ohlasu písni ruských).
Toman a lesní panna.
<poem> Večer před svatým Janem mluví sestra s Tomanem: »Kam pojedeš, bratře milý, v této pozdní na noc chvíli na koníčku sedlaném, čistě vyšperkovaném?«
»Do Podhájí k myslivci musím ke své děvčici; z nenadání nemám stání, zas mne čekej o svítání. Dej, sestřičko, dej novou košiličku kmentovou, kamizolku růžovou«.
Jiskra padla pod koníčkem, sestra volá za bratříčkem: »Slyš, Tománku, radu mou, nedávej se doubravou: objeď kolem k Svaté Hoře, ať nemám po tobě hoře, dej se raděj v zápolí, ať mě srdce nebolí.«
Nejel Toman doubravou dal se cestičkou pravou; a v Podhájí u myslivce nový domek jedna svíce; hostí mnoho pospolu, jizba plna hovoru.
Smutkem Toman obklopen patří s koně do oken: děvče láskou jen rozplývá, na ženicha se usmívá: otec jedná námluvy, matka hledí obsluhy; jedli, pili, rozprávěli, dobrou vůli spolu měli, žádný na to nic nedbal, kůň že venku zařehtal a mládenec zavzdychal.
Panna jenom snoubená najednou se zarděla svědomí ji přece tlačí, šeptá cosi sestře mladší. Sestřička od večeře vyšla rychle za dvéře : »Na věky se, Tomane, milá s tebou rozstane, jinému se dostane.
