Píseň jarní.
Každá babička stará
je veselejší z jara:
vezme svou berličku,
sedne na sluníčku,
myslí si: Kýž jsem mladší,
ach, což bych byla radši!
Erb. 80, (čís. nápěvu 233.)
Nedověra.
Červená růžičko,
co se nerozvíjíš?
Co ty k nám, múj milý,
co k nám už nechodíš?
»Kdybych já k vám chodil,
ty bysi plakala,
červeným šátečkem
oči utírala.«
Proč bych já plakala,
když mne nic nebolí?
Milovali jsme se
jako dva holubi.
Jako dva holubi,
jako dvé hrdličky;
já jsem ti dávala
upřímné hubičky.
Erb. 124 (čís. nápěvu 93.)
Kalina.
Proč, kalino, v strouze stojíš?
zdali ty se sucha bojíš?
Kdybych já se sucha bála,
ještě bych já hloubej stála.
Proč kalino kalin nemáš,
a jimi se nečervenáš?
Já jsem kalin dosti měla
a jimi se červenala.
Svrchu ptáci ozobali,
zdůli panny olámaly.
Každá panna hochu svému,
a já smutná nemám komu.
Ach kdybych já komu měla,
byla bych si pospíšila!
Tamt. 167 (546.)
Srov. s tím moravskou:
Proč, kalino, neprokvétáš,
malinama nezasedáš?
Já sem dávno prokvétala
červenýma malinama.
Zhora vrabci ozobali,
zdola panny oblámaly.
Oblámaly na kytečky,
mládenečkům za klobóčky.
Ulomila každá svému,
já ubohá nemám kemu.
Bart. Kyt. 122.
