Utonulá.
Bude vojna, bude,
kdo tam na ni půjde?
Která má milého
k sobě upřímného,
ta naříkat bude.
»A já mám milého
k sobě upřímného:
kdyby mně císař pán
koníčka daroval,
sedla bych na něho.«
»Co bys tam, má milá,
co bys tam dělala ?« —
»Prala bych košile,
abys chodil bíle,
to bych tam dělala.«
»Kde bys je, má milá,
kde bys je máchala?« —
»V Dunaji je kámen,
tam bych stála na něm,
tam bych je máchala.«
»Kde bys je, má milá,
kde bys je sušila ?« —
»Na královském dvoře,
na hedbávné šňůře,
tam bych je sušila.«
»Kde bys je, má milá,
kde bys je skládala?« —
»Na vraném koníčku,
můj zlaty holečku,
tam bych je skládala.«
»Vrať se, milá, domů,
poruč pánu Bohu:
až sedům let mine,
ta vojna pomine,
potom si té vemu.«
»Sedum let dochází,
milý nepřichází:
ach Bože, Bože můj!
on mi tam zahynul,
má radost přechází.«
U Dunaje stála,
Dunaje se ptala:
»Jsi-li tak hluboký,
jako jsi široký?«
Dunaje se ptala.
Do vody skočila,
hned se potopila:
»Ach Bože, Bože můj!
nade mnou se smiluj,
co jsem učinila!«
Její bílé nohy
po písku šlapají!
její bílé ruce,
její bílé ruce
břehu se chytají.
Její černé vlasy
po vodě plavají;
její modré oči,
její modré oči
k nebi se zdvihají.
Sedum let minulo,
milý z vojny jede:
což jeho vraný kůň,
což jeho vraný kůň
pod ním tak těžce jde?
»Což pak, můj koníčku,
což mi tak těžce jdeš.
zdali mne mladého
jinocha švarného
unésti nemůžeš?«