Má mamička milá,
celá pěkná bílá!«
»»Co, dítě, co děláš?
vždyť mamičku nemáš!
Vždyť nikdo tu není, —
marné tvé vidění!««
»Ach táto, tatíčku!
chystejte rakvičku.
Má dušička Bohu,
mé tělo do hrobu.
Do hrobu — k mé matce,
ať jí zplesá srdce!«
Jeden den stonalo,
druhý den skonalo,
třetí pohřeb mělo.
V. Erben, Proston. písně atd., vyd. 2., na str. 523. (Nápěv č. 489.[1]) Též na Moravě, u Poláků, Srbů, Lužičanů a Lítvanů známa.
Sestra travička.
Žala holka, žala trávu
na tom podviničném stavu.
Jeli tudy cizí páni:
»Pojeď, holka, pojeď s námi!«
»»Já bych s vámi ráda jela,
kdybych bratříčka neměla.««
»Zbav se, holka, bratra svého,
dej mu hada jedového.«
Už bratříček z vojny jede,
čtyry koně s sebou vede.
A pátý hop! na provodě:
»Jseš-li, sestro, na svobodě?«
»»Jsem, bratříčku, na svobodě,
jako ryba v čerstvé vodě!
Na, bratříčku, snídaničku,
připravila jsem rybičku.««
»Jaké, sestro, máš rybičky,
bez ploutviček, bez hlavičky!«
»»Já hlavičky sama snědla,
a ploutvičky kočka zvedla.««
Po snídaní hlava bolí:
»Pojď, sestřičko, zavaž mi ji!«
»»Kdybych chtěla hlavu vázat,
nechtěla bych jedu dávat!««
»Jdi, sestřičko, do lednice,
natoč vína do sklenice!«
Než sestřička s vínem přišla,
už z bratříčka duše vyšla.
Jeden den ho pochovala
a druhý den psaní psala:
»»Přijeď milý bez prodlení,
už je bratr otrávený.««
- ↑ Poukazujeme vždy též k nápěvu, ježto bez něho píseň nemá plného půvabu svého a není celá. Nápěv a píseň jsou spojeny nerozlučně a nápěvem vynikne teprve hloubka citu ve slovech se skrývající, i krása celku.
