— 396 — Zas láska k zené a sny o štěstí mu zoufalé přinesou bolesti … Snad králů nebude? Na místě jich se nové moci purpur zdvih' ! Snad smrti nebude? Pak v poušti skal zas by ji člověk vyhledal, neb svobodného klidu roste květ za hroby až, v nesměrnu let. {Z Květů intimních nálad. — V Lumíru, l8íM).
Táborské kraje.
<poem> Přec jsou jen chudé táborské ty kraje, však mám je rád až k smrti neskonale.
Hor mírné pásmo ve slunci tu hraje a žloutne obilí již skorem zralé,
u silnic v lesích milíř šerem hoří a pošta truchlivými jede lesy.
Hájovny nízké v mladých dubu moři kdes v nakupené dříví leží směsi. —
Jsou města malá, zapadlá a skrytá; pod lesy tmavými kde soumrak dýmá —
cimbuří hradů zbořených Tě vítá, a sláva Žižky v každém koutě dřímá. <poem> (Z mého kraje. — Ve Světozoru, 1891.)
ééJan Svatopluk Machar (A. Roušek). éé
Nar. 29. února 1864 v Kolíně; jest bankovním úředníkem ve Vídni. Vydal r. 1887 Confiteor, 1890 Bez názvu, 1891 Letni sonety. Sarkasmem a povýšenou ironii sleduje rej života, ale má hluboký cit; idylky jeho vynikají něhou. Dva úsměvy. Na klíně matky děcko hrá si, zrak jako blankyt, plavé vlasy — z tvých jeden, Bože, andílků— a sněžnou bělosť na čílku ;