Stránka:F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu/376

což mu nyní sláva, celý svět?
Ó ! jak sladce se to dumá, rozpomíná!
Spatří černobrvku ženu, číši vína
ke cti druhů vyprázdnit chce blah.
»Dál jen, dál, můj oři !« k vranci zahovoří —
»nežli do mraků se jasné slunce vnoří,
zlíbat musím chatky rodné práh!« —

Což to blýsklo před ním? Stříbrem stuhy bílé
bystrá valí řeka vlny zasmušilé,
hučí sobě divý, bujný smích.
Jarní do šířky ji rozvodnily deště,
a tam za ní, za ní — málo kroků ještě —
hle, dvůr bílý v sadech lipových!
Poklonil se řece mládec jasných očí,
děl : »Ó pověz, řeko, kde tvůj proud se točí,
zda lze někde brodu uhlídat?
Neb snad bez úskoku, bez myšlenky klamné
na druhý břeh sama zdaž bys přenesla mne,
převozného jaký béřeš plat?« 
Odpoví mu řeka měkkým dívčím hlasem :
»Po sedle neb oři mzdy já beru časem,
jindy po mladém též junáku.
Zdarma přenáším však reka, bohatýra —
dobře zná tě, hochu, matička Rus šírá,
jeď!« — Vjel tryskem, s touhou ve zraku.
Jako zázrakem se rozstoupily vlny:
v pravo Nikita zřel zámek lesku plný,
z oken dívaly se princezny.
V levo sad mu kynul divné, sladké vůně,
klokotal v něm slavík na čarovné struně,
z lesa dýchal větřík líbezný.
Aj, tu břeh! Již skočil, zavřela se řeka.
Neděkoval mládec, ale z nedaleká
smíchem drsným zpupně se jí smál :
»Mnil jsem, že to řeka v hloubce rovná moři,
a to krůpěj vody kalužinu tvoří !« —
Ale řeka volá: »Nejeď dál!
Zapomněl jsi meč svůj na protějším břehu!«
Jaká rada? Času dost je ku noclehu,
a čím bez meče jest pravý rek?