— 232 — Jediný jen dům je zříti, Na nebesích bdí to Věčný, z jehož oken plane zář, hotov jsa nám na pomoc ; tisíc světel v něm se třpytí : vzdavše jemu dík srdečný kdo to bdí, čí je to tvář? spěte klidně! Dobrou noc! (V Čelakovského čítance.)
Aleš Balcárek.
Nar. 21. února 1840 v Šumbaldě na Moravě, studoval na technice v Praze a zde zemřel 8. května 1862, spadnuv s býv. koňské brány roznícený pohledem na Václavské náměstí. „Pozůstalé básně“ vydal Fr. A. Urbánek (2. vyd. r. 1875.) Stesky osiřelého uvedeny v hudbu.
Stesky osiřelého.
1.
Teď mocný vane světem duch
a novou hlásá dobu,
vždyť národové mrtví již
zas vstali z temna hrobu.
I tobě, slávský národe,
ten duch života kyne,
a k žití tvého oslavě
ti Sláva věnce vine.
Aj, věnce ty tak krásny jsou,
vždyť láska jejich kvítí!
O važ si, rode, věnců těch
a svorně jen chtěj žíti.
2.
O vlasti moje, Moravo,
na Slávu matku patři!
Viz: Čech tam, Slovák, Slezan zde,
a všichni tvoji bratři.
A jiných ještě mnoho máš
v slavjanské vlasti bratrů,
těch nechať vroucně v srdci svém
rozžehneš lásky vatru[1]!
Tak přijde jednou doba nám,
kdež oblažíme matku;
vždyť všechny její dítky pak
povede láska k sňatku!
(V Lumíru, 1862.)
- ↑ vatra = plamen
