Naše chaloupky.
<poem> Chaloupky naše, buďte požehnány! Po vlastech porozseté v sadův lůně fialky skromné jarní, vzácné vůně, z vás první květy na věnce nám dány. Vy chudé, nuzné betlémské salaše, nad vámi plála hvězda mesiáše, budoucích chrámů prvotinské stany — chaloupky naše, buďte požehnány!
Chaloupky tiché, buďte požehnány! Po vískách v utajeném skryty klidu jste zřely nejkrutější naši bídu, když na chlévy nám chrámy rozmetány vy prvé jste zas pláče konejšily, ve vás se slzy v skvostné perly slily, jež dvoustaletím byly prolévány, chaloupky naše, buďte požehnány!
Chaloupky tiché, buďte požehnány! Nad hrobem starým kolébky vy nové, z vás první vyletěli skřivánkové, nesouce jarní písně v nebes stany, vy poušti široširé zřídla čistá, vy rajským květem posvěcená místa, vy skvosty z rumu slávy vykopány — chaloupky naše, buďte požehnány!
Chaloupky tiché, buďte požehnány! Vy hrady krásnějšího zasvěcení, rytíři vaši, duchem obrněni, nebili žádné, hojili však rány; by skromné jen a malé vaše cely, však ve vás poukryl se národ celý, když paláce mu v mrzkost rozprodány — chaloupky naše, buďte požehnány!
Chaloupky tiché, buďte požehnány! Vy musy naše jste nám dochovaly, pod vaší střechou ony klidně spaly, když na žebrotu byly vymrskány.
