Z větví se lístek tlačí ven a ptáčkům z hrdla hlásky, a v ňadrech v srdci mlaďounkém tam klíčí poupě lásky. </poem>
3
Umlklo stromů šumění
a lístek sotva dýše,
a ptáček dřímá krásný sen
tak tichounce, tak tiše.
Na nebi vzešlo mnoho hvězd,
a kolem je tak volno,
jenom v těch ňadrech tesknota k
a u srdce tak bolno.
Ve kvítků pěkný kalíšek
se bílá rosa skládá —
můj Bože, a ta rosa též
se v moje oči vkrádá.
(V alm. Máji na r. 1858.)
9.
Mám Ti to sladké tajemství
jak slavík vyklokotat v doubí —
či mám to v slzách vyplakat,
co zmítá srdce mého hloubí?
Či kleče zbožnou modlitbou
mám z lásky vymodlit se Tobě,
či pěkným snem to pošeptat
Ti v tiché, vlídné noční době?
Či má ten ráj utajený
jen v srdci dřímat jako v hrobě,
a beze slov a bez Tebe
mám věčně jen to šeptat sobě?
Ó anděle můj, vyznávám
se z lásky k lidstvu nehynoucí,
však tobě — ó nekárej mne —
snad z mysli slabé, málo vroucí.
60.
Kdo v zlaté struny zahrát zná,
jej ctěte víc než sebe,
neboť vás tak Bůh miloval,
že poslal vám ho z nebe.
Hrozné, když Bůh neúrodou
a morem trestá přísně,
však ze všech trestů největší,
když národ nemá písně.
Ten národ ještě nezhynul,
dokud mu věštec zpívá,
jeť píseň v nebi zrozena
a ve smrt život vlívá.
