Je pravda. Nač se plavit mořem, nač slézat strmých horstev lem? Zde zcela nízký pahrbeček a za ním zcela nová zem ! </poem> (Z Prostých motivů. — Ve Zlaté Praze, 1884.)
Anděl strážce.
<poem> Ne, ne — já nebyl žádným bílým květem! Já nerozkročil jasný se tím světem, má cesta nešla krajinami míru: jak divá řeka, která v skalách bouří, tak plna pádu, plná byla vírů, dno v černých tmách a povrch v šedém kouři. Ze přece nejsem škvrnitého čela, že život nezkován meč na dvousečný, že duše v propast zhouby nevhučela, jen Tobě jsem, Ty anděle můj, vděčný!
Tys náhle stanul mezi mnou a skutkem, Tvé oko jako hrob se hlubně tmělo, jak lilje klonilo se krásné tělo a s nevýslovným děl Jsi se zármutkem: »Což svému k smrti zmučenému lidu ni chvilkového popřát nechceš klidu? Chceš klesajícímu pod břevnem kříže na vyschlá bedra přidat hanby tíže? Chceš, Tvá by na hlavu mu padla vina, on studem hořel za Tě, svého syna?« A zdrcen klečel jsem a v hlasném lkáni mé srdce sbíralo se ku pokání. —
Já nedím : »Bohu dík, jsem lepší jiných!« Kdož smí se přímit, než se život zhroutí, než poslední doběhne z hodin stinných, že cesty kal mu roucho neposmoutí? Však tolik vím. Ty jsi-li při mém boku, že srázem každým pevného jdu kroku.
