nuž — buďme tou malou hvězdičkou, kol níž se velké točí!
Jde to, ach jde! jen každý hleď k vlastnímu dobře jádru: bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů!
</poem>
XXXIV.
<poem>
Promluvme sobě spolu, co je v tom světě širokém, co je tu, co je bolu!
Kde rozvoj je, je boj — po světě boj je všude a bez mrtvol zde nejsou přetvary, i hudba sfér jen války píseň hude a věčně v úrok znějí fanfáry! Ta slunce veškerá, než vojevodí, se slunci kol titánské boje vodí, a každá planeta jich s druhou v turnaj ješí, než šťastna, vítězná se domovině těší; tak zuří boj až k drobným žhounkám dolů po nebe klenu hlubokém —
co je v tom světě širokém, co je tu, co je bolu!
A naše Zem? Kde nové vzrůstá, staré hyne, ach celá Zem je mrtvých oudolí, skrz mrtvých troucheň květ se k světlu vine — kdo doved’ zde by sčítat mrtvoly! Zde válka běsná. Z krve dravec tyje, i slavík sladký v úkor jiným žije, tvor tvora béře v plen i jeho celé žití a žádný neptá se, zda druhý tvor též cítí. Co horou zde, to hromada je kostí, co údolem, to šachta budoucnosti, a čas v ni hází ve dnův běhu divokém mrtvolu na mrtvolu —
co je v tom světě širokém, co je tu, co je bolu!
