Josef Václ. Frič (Brodský).
Nar. v Praze 5. září 1829. žil dlouho ve výhosti po různých městech evrop. a zemř. na Vinohradech 14. října 1890. Vydal mimo jiné r. 1855 almanach Ladu Niolu, který byl první zvěstí nové školy básnické u nás. Sebr. spisy (bez překladů) vydány roku 1881 u Otty (o 4 dílech). Uveřejnil též obsáhlé „Paměti“.
Etiam moriens [1]
Památce Beneše Třebízského věnováno.
Ve mraku sychravém zlé páry koupá dnes
Vltavy klín tu Prahu stověžatou,
že zdá se stožárů jak by tam celý les
rval s listopadovou se mlhou klatou,
v níž zmírá všecka naděj na zoři kdys zlatou!
Mrak mrazivý to ! — mnohýmť srdcem chvěje…
i toho junáka, jenž úprkem teď spěje
až na krev svého pobádaje oře,
k svým druhům do táboru na Bílé tam Hoře
Před táborem již bujné jízdy volný šik
(Pražského kraje synků) hlasně zove
k smělému útoku náš chrabrý, mladý Šlik.
Jsouť vesměs bujaří to sokolové,
pod nimiž lační boje řehcí komoňové.
Však Anhalt starý, který věčně váhá,
slyš, rozejetý šik zpět povolává.
Též Hohenlohe hlásá po táboře,
že nepodstoupí boj dnes na Bílé tam Hoře.
»Kde Mansfeld?« — » Od Plzně k nám dorazí snad včas!«
»A čím to, Thurn že nám nevévodí?« —
»Proč páni od Moravcův odloučili nás?!« —
Tak matné řeči Čechové tu vodí,
z nichž tajný nepokoj, tlumený strach se rodí.
- ↑ Heslo na českých praporech, užívaných po čas 30leté války, znamenající, že lev náš i „umíraje“ zápasí.
