Stránka:F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu/125

Tato stránka nebyla zkontrolována

Vykvetla, jakby zalívána rosou, uvadla, jakby podsečena kosou — ubohá Marie! </poem>

V.

Nastala zima, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará polehuje,
děvčata zase předou len.

»Toč se a vrč, můj kolovrátku!
však jest adventu zase na krátku,
a nedaleko štědrý den!


»Ach ty štědrý večere
noci divoplodné!
když si na tě vzpomenu,
k srdci mne to bodne!

»Seděly jsme také tak
loni pohromadě:
a než rok se obrátil,
dvě nám chybí v řadě!

»Jedna, hlavu zavitou,
košiličky šije;
druhá již tři měsíce
v černé zemi hnije:
ubohá Marie!

»Seděly jsme také tak,
jako dnes a včera:
a než rok se obrátí —
kde z nás bude která?

»Toč se a vrč, můj kolovrátku!
všeckoť ve světě jen na obrátku,
a život lidský jako sen!

»Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!«

Z » Vodníka.«

<poem> Ráno, raníčko panna vstala, prádlo si v uzel zavázala: »Půjdu matičko k jezeru, šátečky sobě vyperu.«

»»Ach nechoď, nechoď na jezero, zůstaň dnes doma, moje dcero! Já měla zlý té noci sen: nechoď dceruško k vodě ven.