»Ach vidím, vidím — je mlhy mnoho, všecko je mlhou zatmělé; červená světla blýskají z toho — zdá mi se býti v kostele.
Něco se černá mezi bílými — však mi se rozednívá již: — jsou to družičky, a mezi nimi — pro Boha! rakev — černý kříž!« </poem>
IV.
<poem> Vlažný větřík laškuje po osení mladém; sad i pole květovým přioděny vnadem; zavzněla hudba od kostela z rána, a za ním hejsa! kvítím osypána jede svatba řadem.
Švarný ženich jako květ v kole svatebčanů, kabát tmavě zelený, klobouk v jednu stranu: tak viděla jej v osudné té době, tak si ji nyní domů vede k sobě, švarnou ženku Hanu.
Zašlo léto. Přes pole chladné větry vějí. Zvoní hrana. Na marách tělo vynášejí: bílé družičky, planoucí svíce; pláč, bědování, trouby hlaholíce z hlubokosti znějí: Miserere mei!
Koho věnec zelený, koho v rakvi kryje? Umřela, ach umřela panenská lilie!
