Tu mrtvý, jak se postavil, pádem se na zem povalil, a venku ticho — ani ruch: zmizel dav, i zlý její druh. —
Ráno když lidé na mši jdou, v úžasu státi zůstanou: hrob jeden dutý nahoře, panna v umrlčí komoře, a na každičké mohyle útržek z nové košile. —
Dobře se’s, panno, radila, na boha že jsi myslila, a druha zlého odbyla ! Bys byla jinak jednala, zle bysi byla skonala: tvé tělo bílé, spanilé, bylo by co ty košile! </poem>
Štědrý den.
I.
<poem> Tma jako v hrobě, mráz v okna duje, v světnici teplo u kamen; v krbu se svítí, stará podřimuje, děvčata předou měkký len.
»Toč se a vrč můj kolovrátku! ejhle adventu již na krátku, a blízko, blizoučko štědrý den!
»Mílo-tě děvčeti přísti, mílo za smutných zimních večerů; neb nebude darmo její dílo, tu pevnou chová důvěru.
