A byla cesta vyšinou, skalami, lesní pustinou; a v rokytí a v úskalí divoké feny štěkaly; a kulich hlásal pověsti: že-tě na blízku neštěstí. — A on vždy napřed — skok a skok, a ona za ním, co jí krok. Po šípkoví a po skalí ty bílé nohy šlapaly; a na hloží a křemení zůstalo krve znamení.
»» Pěkná noc, jasná — v tento čas mrtví s živými chodí zas; a nežli zvíš, jsou tobě blíž — má milá, nic se nebojíš ?««
»Což bych se bála? tys se mnou, a ruka Páně nade mnou. — Pověz, můj milý, řekni jen, jak je tvůj domek upraven? čistá světnička? veselá? a zdali blízko kostela?«
»»Moc, má panenko, moc se ptáš! však ještě dnes to uhlídáš. Jen honem pojď — čas utíká, a dálka ještě veliká. — Co máš, má milá, za pasem ?««
Růženec s sebou vzala jsem.«
»»Ho, ten růženec z klokočí jako had tebe otočí! zúží tě, stáhne tobě dech: zahoď jej pryč — neb máme spěch!««
Růženec popad, zahodil, a byli skokem dvacet mil. —
A byla cesta nížinou, přes vody, luka, bažinou;
