jen sobecky po cti lakotě, v siré zajde mrákotě.
Drazí braří, v pospolitém ve sboru vždycky hledejme svou podporu; tak jen slávy dosáhneme nové: sic památka naše v časích utone, a budou se hádat potomkové, byli-li jsou Čechové kdy nebo ne. </poem> Z Kopřiv (Č. Č. M. 1831.)
Nevděční synové.
Byla jednou jedna matka
a ta měla synů mnoho;
jemnost pána udělala z toho
a z jiného půl hrabátka.
Dobrá vdova tato
rozdala jim celé jmění, všecko zlato,
myslíc, že co dobrým synům dá,
to že nejlépe schováno má.
Ale slávou zaslepení synové
brzo na svou matku zapomněli;
jiným dávali a jí jen dáti chtěli;
ach, a dobrá matka, aby synům hanby nedělala,
pod večer na pražském mostě žebrávala.
Mnohý cizinec tu kráčel okolo,
vida ženu oškubanou na holo;
ale žádný jí nic nedaroval,
než že tolik možných synů má, jí předhazoval.
— Matka zemřela hladem:
pohřbena-tě pod Vyšehradem.
A synové, když smrt její uslyšali,
nákladný jí na hrob kámen dali.
[[Z Kopřiv. (Čas. Č. M. 1829.)
Býk.
<poem> Když neměl býk ještě rohy, aj tu pokořiv své nohy, o milost Peruna prosil, řka: »Učiň, bych také nosil
