po krůpěji krve. Na to byl jsem až příliš opatrným. —
Plecháč všecko zachytil — ha — ha!
Když jsem tato všecka opatření skončil, byly čtyři hodiny — čirá, ještě však tmavá noc. Právě když hodiny bily, zaklepal někdo z ulice na vrata domovní.
S lehkou myslí šel jsem otevřít. Pravím, s lehkou myslí, neboť čeho jsem se mohl obávati? Vstoupili tři muži, kteří ve vší zdvořilosti představili se jako zřízenci policie.
Někdo z mých sousedů zaslechl prý v noci výkřik, což vzbudilo v něm podezření nějakého zločinu. Policie byla o tom zpravena a poslala své zřízence, aby na místě události provedli prohlídku.
Smál jsem se — neboť čeho bylo se mi strachovati? Vítal jsem zřízence přívětivě. O výkřiku, podotkl jsem, že sám jsem jej ze spánku způsobil, a co se starce týká, řekl jsem, že se odebral na venek. Prováděl jsem své navštěvovatele celým domem, aby vše náležitě prohlédli a důkladně prozkoumali. Posléze zavedl jsem je i do pokoje starcova, poukázal jsem, že všechen jeho majetek bezpečně je uschován a vše že je nedotknuto.
Svým pocitem bezpečnosti byl jsem téměř opojen; ba přinesl jsem i sedadla a pobízel zřízence, aby si po svém namáhání odpočinuli. Pro sebe pak postavil jsem ve své šílené odvaze s jistotou dokonale známého již zdaru sedadlo
