světlo se stolu a posadil se na námořní bednu, která stala v nejzazším koutě ve světnici. Zde díval se opět na papír s pozorností v pravdě úzkostlivou; při tom všemožně jej obracel. Nemluvil ničeho, a ačkoliv jeho chování podivným se mi zdálo, uznal jsem přece za dobré, všech poznámek se zdržeti, abych jej ještě více nerozmrzel. Konečně vyňal z kapsy kabátu svého zápisník. Do toho vložil záhadný onen kousek papíru se vší obezřetností a uschoval potom vše do stolku. Bylo patrno, že se stal klidnějším a že zároveň i jeho původní živosť docela zmizela. Nebyl již tak mrzut, spíše pohřížen v myšlenkách. Čím více nastával večer, tím více upadal ve snivosť, a ačkoliv jsem se velmi namáhal, abych vtipným a žertovným vypravováním ho obveselil, přece se mi to nechtělo podařiti. Z počátku zamýšlel jsem stráviti noc v chýši, jak jsem již dříve byl činíval, teď však uznal jsem za dobré se rozloučiti, ježto jsem viděl, v jak strastném stavu se nalézá. Nepobízel mne, abych se zdržel, avšak když jsem odcházel, potřásal mojí rukou více než obyčejně bývalo jeho zvykem.
Asi měsíc po této události byl uplynul (po celou tu dobu jsem Legranda nespatřil), když přišel ke mně do Charlestonu Jupiter. Nikdy jsem neviděl milého tohoto starce mouřenína tak smutného i obával jsem se, že potkalo přítele mého zajisté nějaké vážné neštěstí.
„Nuže, Jupe,“ řekl jsem, „co jest přece? Jak se daří tvému pánu?“
