„Kdo pak?“
Kmotr.
„Plačme.“
Všecky: Ňu — ňu! kuň—kuň!
ou— ou! uň — uň! ’m —’m!
Kmotra!
„Co?“
Umřel.
„Kdo?“
Kmotr — starej.
„Budem — pro něj — plakat.“
Všecky: No! — no! — no!
Kterak koktají.
Strejčku!
„Co pak?“
Hraj si!
„Voč pak?“
Vo ka-ka-ka-kabát.
Všecky: Vo ka-ka-ka-kabát!
Kterak hrčí.
Kmotra!
„Co pak?“
Pojďme!
„Kam pak?“
Vařit.
„Co pak?“
Ryby raky, ryby raky.
Všecky: Ryby raky, ryby raky, ryby raky.
„Dáš nám?“
Taky taky, taky taky.
Všecky: Taky taky, taky taky, taky, taky!
Žáby z jara:
Sejte hrachy, hrachy, hrachy,
hrách, hrách, hrách!
Dětská počitadla.
Patnáct stop
. . . .
Píšu, píšu patnáct,
. . . .
ještě jednou patnáct:
. . . .
nevěříš-li, tovaryši,
. . .
napiš si je sám!
Dvaatřicet stop.
1
. . . .
Hela, Hela, Helena,
. . . .
táta koupil berana,
. . . .
beran se mu zatočil,
. . . .
korbel piva natočil.
. . . .
Píte, pite páni!
. . . .
a já budu s vámi:
. . . .
věřte mi to nebo ne,
. . . .
že napíšu třicet dvě.
2.
Chodím, chodím kolem lesa,
sova na mě houká;
jedna panna, druhá vdova
z okenečka kouká:
jedno je toužení,
druhé je soužení —
mám jich napsat dvaatřicet:
však ono jich víc není.
Odříkávajíce tato počítadla, píši křídou anebo tužkou při každé stopě, jakož svrchu naznačeno, čárku, a potom ty čárky počítají.
