Malému žáčkovi.
(Nápěv 129.)
Uč se, školáčku, uč se rád,
dostaneš zlatej kolovrat;
nebudeš-li se učiti,
dostaneš metlu na řiti.
Dětské písmo.
Psala Ančička:
čte po ni kočička;
psal malý Mourek:
čte po něm kocourek.
Sr. Štěpnice 1858, str. 66.
Škádlivé odpovědi.
Dětem, když se vyptávají:
Co bude k snídaní?
„Hrnéček mazaní.“ —
Co bude k obědu?
„Hrnéček od medu.“ —
Co bude k večeři?
„Vošatka po peří.“
Jaký budu mít šaty?
„Nechátovy barvy,
větrem podšívany.“
Cos dostal?
„Jednu prázdnou,
druhou vysypanou,
v třetí nic.“ —
Proč ?
„Pro slepičí kvoč.“ —
Co?
„Starý sklo.“ —
Cože?
„Vidličky nože.“ —
Co ještě?
„Starý kleště.“ —
Co ještě víc?
„Starej střevíc.“ —
Kolik je hodin?
„Jako v Praze novin.“
Při škytání.
Někdo na mě zpomíná! —
„Ten co kouká z komína.“
Když někdo sen vypravuje.
Mně se zdálo —
„Že’s měl v kapse málo
a v hlavě nic.“
Sr. Štěpnice 1858, str. 48.
Co se zdá, to je sen;
Když se vyspí, tak je den.
Dobrou noc!
pytel blech na pomoc!
Cvičení výřečnosti.
Čerstvě po sobě říkati:
Pět ptačátek, pět pěnkavek ptačátek.
Petře, nepřepepři pepřem pepřeného vepře.
Naše okenice mezi všemi okenicemi nejokenicovatější.
Přeletěla křepelička přes třiatřicet střech.
Zaželezilo-li se železo či nezaželezilo-li se?
Šla Prokopka pro Prokopa:
Pojď Prokope jist trochu ukropa.
Rozprostovlasatila-li se dcera krále
Nabuchodonosora čili nerozprostovlasatila.
Mezi domama má má máma malou zahrádku.
Třikrát po sobě říci bez oddechnutí:
Pan kaplan má
chlapce střabce,
ten chlapec má
vrabce v kapse.
