Má každý, jenž by nás chtěl navštívit,
již nepřítelem cnosti, Boha být?
Mám-li se upřímně já přiznati,
jen žárlivost v tom mohu hledati.
(Ukazuje na Elmiru.)
On mladou paní chce jen vídat sám!
Pern. Ó mlčte, zlobozi! nebť pravím vám,
již celé sousedstvo jest v úžasu
nad množstvím vozů, jež se střídají,
a pestrým davem oněch tulpasů,
jenž dole u vrat na ně číhají
a nad každým si žert svůj projeví.
Jáť nechci tupit vaše návštěvy,
chraniž mne Bůh! leč řečí o tom dost,
a to již, věřte, budí ve mně zlost.
Cleant. Kdož pak můž’ babské klepy zamezit?
a jakým právem můžete vy chtít,
bychom pro bláznů podlé přetřesy
i moudrým měli dům svůj užavřít?
A dejme tomu, že to učiníme,
zdaž posměchu zas od nich nestržíme,
že hrajeme dle jejich partesy?
Jsouce si vědomi své neviny
můžem i se závistí v boj se dát
a nechati ty podlé zlosyny
na babskou jejich hudrovačku hrát.
Pern. Ovšem, to jsou ty krásné pohádky,
jež paní dceři med jsou přesladký;
v ty věříte a spoleháte jen
a nikým nedáte se přemluvit.
Však zde mohu já stejné právo mít,
a protož pravím vám, že v onen den,
když syn můj Tartufa do domu vzal,
svůj nejchytřejší kousek vykonal.
Jej samo nebe dolů seslalo,
by duše vaše zkáze vyrvalo;
