Dor. Ten dobrý, zbožný muž, jejž máme ctít.
Pern. Zdaž neklameš se, synu můj? Moh’ by
sám Tartufe spáchat čin tak strašlivý?
O zbožných nejhorší věřívá svět.
Přichází dosud čas ti na pamět:
tys děcko byl, sotva jsi chodit znal,
tu řekla jsem: „Byť závistníci zmřeli,
závist přečká je přec a žije đál.“
Zde v domě všickni jemu záviděli.
Orgon. Jak hodí se to v naše rozpaky?
Pravímť, že nebyly to přízraky —
jáť viděl sám!
Pern. Jak sluch, klame i zrak.
Orgon. U čerta, já vám viděl všecko tak
jak možno jen.
Pern. Nuž, co se stalo pak?
Orgon. On obejmout — (Ukazuje na Elmiru.)
Pern. Nu, a?
Orgon. Já přiskočil
a cestu jemu rázně zakročil.
Pern. Tož marně jsi se věru přičinil,
Elmira neměla se čeho bát;
domněnku nelze důkazem pak zvát.
Tys příliš brzo poplach učinil.
Orgon. Což měl jsem čekat, až — ó strašný sen!
Pern. Ve čistém srdci čistá láska jen.
Orgon. Věru, kdyby to matka nebyla,
jež mi tak tvrdošijně odpírá,
nevím kam hněvem byl bych zaveden.
Dor. Vy nám jste nevěřil, teď my zas vám —
Elmira. An oči jsem ti chtěla otevřít,
nemněla jsem, že lest, jíž užívám,
by následky tak strašné mohla mít.
Cleant. Jaké to plané vesměs klevety!
Jen drahý čas se při tam promaří;
