Argantovi, jenž, přepjatcem že byl,
s buřiči v hříšnou hru se odvážil;
však brzy pykal svého třeštění
a v útěku hledal své spasení.
Než na cestu se dal, tu potají
mně svěřil skříňku, jižto dosud mám,
v níž papíry se, směnky skrývají
a peněz jeho valná část je tam.
Já rád mu sloužil v tom, a nyní již,
kde věci tak se štastně změnily,
můž’ domů on se vrátit opėt spíš.
Přísně však, příteli můj přemilý,
se pátrá po každém, kdož k zbouření
své zbraně pozvedl neb k jitření.
Tu sám nahlídnete, co jedině
hrozí z té věci mně i rodině.
Nuž raďte mi v tom stavu zoufalém.
Tar. Toť věru v rozpaku buď přemalém.
U mne můž’ skříň ta bez podezření
ujít lakotných drábů slídění;
a ty pak můžeš na to přísahat,
že’s neměl v úmyslu ji přechovat.
Orgon. Ty šlechetný by’s chtěl —?
Tar. Ty nevěříš?
Hned sám se o mé snaze přesvědčíš.
Orgon (objímaje jej).
Pojď, anděli, já ti tu skříňku dám.
Tar. Ano, jen hned; jáť pro ni místa mám.
(Opona spadne.)
