Já vím, že záští tvoje dlouho již
muže toho —
Tar. Zadrž a nehorliž!
Onť synem tvým! O věř mu jen, že jsem
já zločinec a zrádce v domě tvém.
Orgon. Jaká to mysl vznešená! Tu hleď,
on sebe sama obviňuje teď,
by tebe omluvil.
Tar. On pravdu děl!
Ty sám už dávno vidět jsi to měl…
Ach! nejsme-liž tak všickni zbloudilí,
že sobecky vše bychom zradili?
zdaž najde kdy se cnost bez poskvrny?
V tom nebes pomsty důkaz patrný!
Za slabost mou to Boží metla jest,
již v pokoře já hříšný musím nést;
ano i nejhorších mně zločinů
mlčícímu položte za vinu.
Orgon. Jaká to ryzá cnost! Viz, zrádce, pak,
jenž utrhačným chtěl jsi jazykem
omámit mne a v hněvu velikém
jej křivě obvinit — zde patři!
Lud. Jak?
pokrytci tomu, otče, věřit chceš
víc nežli nám?
Orgon. Trestu zasluhuješ,
ty lháři bez studu!
Tar. Buď mírný jen
a řekni, zdaž jsi o tom přesvědčen,
že synek tvůj, jen by mne obvinil,
tu křivě řek’, że jsem se provinil?
Zdaž nejsi k omluvě mi nakloněn?
Máš o mně takovou ty jistotų,
bys věděl, že já nejsem pokrytcem,
