Výstup 3.
Elmira. Tartufe. Později Ludvík.
Tar. Dejž nebe, paní, všecky dary své
vám k ranním pozdravům mým dětinným.
Víte, paní, že prosbám nevinným,
však ze srdce, nebe jest příznivé.
Elmira. To zbožné přání zbožně cenit znám.
Však prosím, sedněme; hle, židle tam.
Tar. (staví židle). Ty toužebně na nás již čekají.
Elmira. Za úslužnost vaši já potají
jsem velikou vám, pane, dlužnicí.
Tar. (ukloní se). Jste slaba dosud po té zimnici?
Elmira. Ne, Bohu dík! ta rychle minula.
Tar. Ač modlitba má nemůž’ uzdravit,
přec vroucně tak mi z duše plynula,
že Bůh nemoh’ vás v tísni zůstavit.
Elmira. Tak mnoho jste vy o mé zdraví dbal?
Tar. Ó což bych nebyl pro vás vykonal!
svou vlastní krev, svůj vlastní blahobyt
hotov bych byl vám v obět položit.
Elmira. Váš soucit hrozí z mezí vykročit —
však vroucích díků přece hoden jest.
Tar. Ó kéž bych zasloužil je na svou čest!
Elmira. Slyšte! Hledala jsem jen vhodný čas,
bych kdesi potají zastihla vás —
věc ta se musí v skrytě vyjednat.
Tar. Štěstí, o němž tak často se mi zdálo,
jež nebe však mi dosud nedopřálo,
začíná pojednou se na mne smát.
Elmira. Především žádám, byste přímý byl
a celé srdce své mi odhalil.
Tar. Elmiro, vám, nejkrasší z paní všech,
neměl bych srdce své já otevřít?
