Marie. Ta aspoň má, že šetří přátel svých.
Dor. (pro sebe). Jsem žádostiva věru zvěděti,
kam ti as ve svém hněvu zaletí?
Val. To věrnost ta, mně dávno slíbená?
Marie. Poslušnost děcka dřív mně vštípena.
Val. Tu jen za výmluvu jste zvolila,
V svém srdci pak slib dávno zlomila,
když podlý zlosyn ten vám lichotil.
Marie. Mně jedno, jak jste si to vyložil.
Val. Ó že jsem dřív tu zradu neodkryl!
Já věren tak a stálý v lásce své…
Však pomsta má!
Marie. I ta vám volna je.
Val. Jeť srdcí ještě dost, jež cítit znají
Marie. Ano, na tucty je tam prodávají
Val. Jáť aspoň dvě již nejmíň sám tu mám —
Marie. Jež v pokoře se budou klanět vám.
Val. To netřeba, jsemť toho nehoden,
však jichžto láskou budu oblažen.
Marie. Ta ztrátu mou vám lehko nahradí!
Val. S těmi se srdce moje poradí
a všemožně si bude přivykat,
by nemuselo pro vás naříkat.
Marie (uražena). Ó jděte již! Jak lehko můž’ se stát,
že, co tu marně dlíte, za ten čas
jiný Tartufe znova oloupí vás!
Val. (taktéž). Vy chcete, abych šel?
Marie. Ovšem! jděte!
Val. (prudce). Nuže, pak lásku mou si zdvihněte!
Již jdu!
Marie. Jen dál!
Val. (zůstane stát). Však musím říci vám,
že jdu již naposled
Marie. Na to nedbám.
